jak se chodí po moři

Po mrazivých dnech přišla odměna v podobě prudkého oteplení na teploty lehce pod nulou a nebe bez mráčku... To počasí prostě říkalo: pojď na výlet! A přátelé na fejsbuku říkali: Pojď na výlet! A tak jsem šla.

Znělo to trochu divně, prý: "Let´s walk to island Aegna!" Ač tehdá moře bylo nabeton zamrzlé, nevěřila jsem tomu, že by se dalo DOJÍT po vlastních na ostrov... Veřte tomu nebo ne, dá se to. A tak jsme šli. Já, Jiří a Matouš. Český výlet po estonském moři.

Takové zamrzlé moře má mnoho podob. U břehu s lehkými ledovými barierami:

Mohutné kry člověku dodávají jistotu, že je to festovní a nemáte šanci se propadnout. Já jsem si chvíli dokonce myslela, že je to moře promzlé až na dno:) Aspoň u břehu. Ó, jak jsem se mýlila!

Po hodné chvíli (nedokážu odhadnout, jak dlouho to trvalo, čas tu běží nějak jinak než normálně..:) jsme se dostali na led vzhledu takového:

Rozhovor vypovídající o naší bytosné jistotě:

"proč ten led najednou vypadá jinak?"

"nevím, ale pojďme radši chodit potom ledu, který vypadá pořád stejně.."

Nutno podotknout, že jsme se všichni tři z nevysvětlitelných a absolutně neopodstatněných důvodů cítili bezpečněji na ledu, který byl pokryt sněhem...

Do téhle chvíle jsem se fakt cítila bezpečně. Navíc tu bylo poměrně dost dalších lidí chodících po moři a oficiální prohlášení na místních webových stránkách potvrzovaly bezpečnou možnost přejít suchou nohou moře až na ostrov. Nebo dokonce přejet autem... Pro zajímavost, k takové jízdě je zapotřebí alespoň 20ti centimetrová vrstva ledu (což je překvapivě málo namísto mého odhadu promrzlého moře až na dno:D).

Bezstarostná procházka v lenivém tempu s mnoha zastávkami na pozorování lodí plujících nedaleko (hádám tak 5 km a víc) a zachycování fotogenických scén pokračovala... Až do chvíle kdy jsem nabyla pocitu, že se mi lehce točí hlava... Záhy se však ukázalo, že se točí nám všem:) Ve skutečnosti šlo totiž o efekt přesně opačný. Točila se s náma zem... Přesně řečeno v důsledku plující lodi došly až k nám takřka ke břehu vlny (to je celkem normální jev, že loď za sebou posílá vlny). A tak se ta voda vlnila i s tím ledem na kterém jsme stáli. To je pocit jako........ prase. Když jsme si na to houpání zvykli a ujistili se, že to je ok a nijak nás to neohrožuje, dostali sjme se do oblasti tohoto vzezření

Teď už bylo zcela zřejmé, že moře skutečně promrzlé na dno není:) celkem v poklidu jsme se snažili oblast obejít. Zdálo se, že se lehce rozpouští v důsledku nějakého teplejšího spodního proudu. A vzhledem k tomu, že se i v této oblasti po ledu pobybovali lidé, dokonce bruslaři, situace se nejevila být nijak nebezpečná. Jen jsme si dělali srandu z jedné paní, která stála pořád na místě, že se s ní asi utrhla kra a pluje pryč. Pak na nás volal něnaký pán, ale estonštinu my neovládáme a už vůbec ne na takovou dálku, tak jsme mu pokynuli a šli si po svých. Věta: "hele, už pro ni přijeli hasiči" nás bavila až do chvíle, kdy jsme si těch hasičů všimli taky. A pochopili jsme. Naše nemístní žertování o paní na kusu ledu se zdálo býti skutečností. A tak jsme se stali svědky záchrany nedbalého bruslaře na moři (sorry dámo, ale já bych mezi ty potůčky nevlezla ani za nic!). Byla úspěšná:) My i ta paní teď máme jednu společnou věc - velký zážitek (každý asi trochu jinak zabarvený).

Slunce se kvapem sklánělo k obzoru a my se ocitli v měsíční krajině

kde se nám podařilo chytit slunko

Celkem po třech hodinách na moři jsme dosáhli cíle:) Avšak na delší pobyt čas nebyl, pokud jsme nechtěli definitivně zatmět nebo pokud jsme na ostrově nechtěli přenocovat (stan z prostěradla jsme tam našli). Ale nechtěli jsme. A svižným tempem jsme se vydali nejkratší cestou k pevnině.

Načasování, které nikdo z nás tří neplánoval, klaplo přesně na minutu. Došli jsme na zastávku přesně ve chvíli, kdy autobus stál na zastávce. Kdyby ujel, dalšího bychom se už asi nedočkali a byli bychom museli jít asi pěšky až do Tallinnu...