stylově Санкт-Петербург 9.-13. dubna příběh na pokračování

Ups... rozestupy mezi příspěvky se trochu prudlužují a tak se mi zdá, že nemám zaznamenané události z minulého měsíce. Co to však znamená? Že se toho děje tolik, že se nedá stihnout všechno "odžít" i tady. Takže to trochu zrychlíme, což zajisté neznamená, že vás i něco ošidím:)

Výlet do Petrohradu jsem nemohla vynechat. Ani si neumím představit, že bych se vrátila do Brna s tím, že jsem byla pouhopouhých pár set (asi 300) kilometrů odtama a nebyla tam! To je asi jako z Ostravy do Vídně... a tam jsem vlastně taky nebyla. Ups... tak teď nevím, co je větší ostuda. Takže jsme jeli do Petrohradu...Jak? Autobusem. Kdo? já s Antoniem. A jak to celé začalo:

Můj zájem o výlet do Ruska se dlouhou dobu neshledával s pochopením nikoho z mých zdejších kamarádek a kamarádů. Žádost o vízum jsem odkládala jak jen se dalo v naději, že se někdo přeci jen najde. A den před deadline se našel. Již zmíněný Ital Antonio. Sice jsem ho vůbec neznala a on vůbec neznal mě, ale co je horší, jet do Ruska sama nebo s Italem? A tak jsem jela s Italem.

Kde jsme bydleli

Podobná otázka "bezpečnosti" vyvstala i při výběru ubytování. Být na pokoji se 4 Rusama nebo s jedním Italem? A tak jsem byla s Italem. Bydleli jsme v hostelu jménem Graffiti:

taky vám to úplně nenápadně připomíná jeden obraz (o kterém tady už byla řeč)? Možná se spíš měl jmenovat Hostel Mondrian. Ale uvnitř se to snažili zachránit

Až pojedete do Petrohradu, klidně se tam ubytujte. Příjemné, levné, čisté v rámci možností tiché žití v dobré lokalitě. Jenom koupelny po ránu v sobě nesly hluboké stopy divokých ruských nocí. Řešení - jít se umýt večer.

Jak jsme se tam dostali a vše kolem dopravy

Autobusem Tallinn - Petrohrad. Přímá linka několikrát denně. Nevím, proč jsem čekala, že to bude narvané k prasknutí a trochu se obávala toho, kdo mi bude přes noc dřímat na rameni a chrápat do ucha. Ale měla jsem pro sebe celou dvojsedačku, takže když jsme ve 3,50 vyjeli z Tallinnu, byla jsem do deseti minut v dřímotě (spát v autobuse totiž neumím). Už autobus nasvědčoval tomu, kam jsme mířili. Hodiny posunuté na tamně-místní čas, ruští pánové řidičové, hlášky z reproduktoru v témže jazyce...Co +- dvě hodiny jsme zastavili v nějakém městě - městečku - větší vesnici a nabrali další pasažery, takže se autobus nakonec docela zaplnil. Nemilou vzpomínku ve mě zanechala dáma stojíc u mého místa a cosi na mě hovoříc v jakémsi jazyce, zřejmě se pokoušela o estonštinu, ale když viděla, že nerozumím, spustila tak krásně rusky, že jsem hned pochopila, že mě vyhazuje ze sedadla, protože tohle je JEJÍ! Takže jsem se pořesunula o dvě sedadla dál... No hlavně že se paní dobře hačalo.

Nedlouho po této příhodě jsme zastavili ve městě NARVA přesně na estonsko-ruských hranicích. Byl největší čas promnout zrak a vytasit bedlivě střežený pas s vízem. Mezi pohraničními boudami se míhaly zelení panáčci s přísným výrazem a zelenými kamizolkami...K nám nastoupila vojanda s copem a strohým výrazem, beze slova vyprala pasy a odešla. Po 20 minutách zase přišla, pasy rozdala a beze slova zase vystoupila. Uff... jsem si řekla, ale ještě to nebylo na místě, to pravé vzrúšo na nás teprv čekalo. Popojeli jsme k další boudě, kde všichni začali se všemi věcmi vystupovat, takže já než jsem se obula a všechno posbírala, jsem byla poslední. Aspoň jsme s Antoniem mohli následovat dav a dělat vše podle ostatních. Uzavřeli jsme tedy frontu k přepážce a čekali, co bude. Tam se paní koukla do pasu, vrazila mi ho zpátky do ruky a přiložila jakýsi lístek. Pochopitelně beze slova a ukázala směrem ZPĚT. Naštěstí jsem nebyla sama, takže jsem pochopila, že jste o něco napůl normálního. Imigrační karta. V ruštině...ups. malinkatým naštěstí přeloženo i do angličtiny, tak jsme jim to hezky vyplnili v angličtině a latinkou, to prý mají HROZNĚ rádi a vrátili se zpátky na přepážku. paní papír roztrhla, půlku si nechala, druhou mi dala a šli jsme. Autobus byl zhledán, jako všichni pasažeři, bez závady a jeli jsme dál. Celá tato procedura zabrala asi hodinu. Generace mých rodičů se mi smějou, jaké z toho dělám story, neboť za dob nedávno minulých byl podobný proces nutný ke každému výjezdu ze zahraničí, však víte... Avšak já, revoluční dítě, už si to moc nepamatuju a upřímně řečeno... vlastně to celé působí tak trochu jako větší ztráta času...

Po zkušenosti s imigrační kartou mi došlo, že tam asi fakt nic nebude v "normálním" jazyce nebo aspoň písmě a tak jsem vytáhla sadu kartiček a začala se poctivě drtit... příhody s jazykem zasluhují však speciální kapitolku. Snad jen že první nápis, který jsem přelouskala byl: Mcдональд, McDonald. A Кафе Экспресс.

Ruské cesty trochu víc nahazovaly a trochu víc se kroutily, než ty estonské. A když kvalita cesty nabývala, počet prhuhů rostl a silnice byly hustěji a hustěji propletené, bylo jasné, že Petrohrad je nedaleko. Těsně před 12 hodinou jsme pak nohama stanuli na ruské petrohradské půdě, Baltijskij vokzal.

Pokračování příště